Severní vítr byl krutý
Anor, malá obec ve francouzském regionu Nord-Pas-de-Calais, kdysi čítala pět továren a jedno delfinárium. Vše se zavřelo a obec se dnes snaží najít pro nepotřebné budovy nové využití. Reportáž ze sklářské čtvrti, která prošla přechodem od zanedbané dělnické kolonie k moderní ekočtvrti.
Anor (Francie)
Ani jeho přátelé neví, kolik je vlastně Michelu Faustierovi let. Sedí v zadní části jediného baru v Anoru a s pohledem upřeným do prázdna vzpomíná na zašlé časy ve své rodné vsi. Bylo to průmyslové mraveniště s pěti podniky a delfináriem. Bydlel ve čtvrti Verrerie blanche, kolem sklárny na bílé sklo. V tovární budově z červených cihel, typické pro dělnická sídliště v severní Francii, se vyráběly průhledné skleněné lahve. „Neustále sem přijížděly a odjížděly,“ vzpomíná na vagony, které zajišťovaly dopravní obsluhu továrny.
Dnes je z dlouhé budovy moderní komplex, ve kterém se potkávají místní obyvatelé, mikropodniky, spolky a školní skupiny. Život Anořanů však nebyl vždy snadný. Michel a jeho čtyři přátelé se seznámili před několika desítkami let. Obývali dělnické domky přiléhající k hlavní budově. Zdi z cihel a mazaniny sotva chránily před mrazy „mínus dvacet, mínus dvaadvacet stupňů“. Přesto jim „nikdy nic nechybělo“. Jejich bohatstvím bylo pět továren. „Kdyby mě to přestalo bavit v mé fabrice, mohl jsem hned nastoupit do té naproti,“ vysvětluje Michel s úsměvem.
Bezstarostná práce je už jen vzdáleným snem. Postupně zavřely všechny továrny, většina obyvatel je dnes v nezaměstnanosti. Ta v Anoru dosahuje 22 %. Pětice přátel byla svědky chřadnutí a chátrání jejich čtvrti. Životní podmínky se zhoršily. „S dneškem se to nedá vůbec srovnat,“ říká Hocin, nejmladší z osazenstva stolu.
Rekonstrukce okolí
Jean-Luc Perrat, současný starosta a někdejší učitel tělocviku, usiloval dlouhodobě o vytvoření ekočtvrti, když byla vyhlášena výzva k předkládání projektů pro celý region Nord-Pas-de-Calais. Prostředky z Evropského fondu pro regionální rozvoj se mají rozdělit mezi několik měst v regionu. Obec získává finanční injekci.
Začíná se stavět. Bylo nalezeno množství skleněných střepů. Tyto náhodné vykopávky odhalily hotové poklady. Londýnská společnost Grossmith byla „titánem evropského parfémářství na začátku 20. století“. Za druhé světové války přišla o všechno. Její archivy byly zničeny a společnost ztratila paměť. Skleněné flakonky nalezené v Anoru přinesly svědectví o spojení rodinné firmy s touto malou obcí. Jeden z velkých sálů je dnes vyčleněn pro muzeum. Návštěvníkům představuje tyto nálezy a archivní fotografie.
O dva roky později stojí továrna stále na místě, ale vše ostatní se změnilo. Na místě dělnických domků vyrostly domy s garážemi a zahradami, dětská hřiště a stadion, podniky a spolky.. Mezi železnicí a živým plotem vznikla ideální čtvrť amerického typu, která nahradila časem zchátralé domy. „Měli jsme třikrát více žádostí než míst,“ libuje si starosta. Nyní zde žije 13 rodin, zčásti v rámci nájemních programů pro zajištění vlastnického bydlení pro sociálně slabší. Brzy bude následovat domov seniorů. „Už jsem si zarezervoval své bydlení!“, svěřuje se s nadšením zástupce starosty Marc Frumin, který se chystá do důchodu. Muž s kulatými brýlemi se v něm už vidí. Do projektu vložil mnoho úsilí.
Nadšení je společné. Audrey právě dorazila do svého nového domova. Mladá žena v domácnosti je nadšená. „Náš starý byt byl velký jako obývák,“ směje se. Nyní mají s manželem a dvěma dcerami dvě patra, sklep a velkou zahradu. Zejména izolace je „high tech“. Nic společného s dřívější mazaninou. Její dvě dcery jsou doma, protože starší z nich je nemocná. Dvě malé děti skáčou z pohovky na koberec a válejí se po něm. Můžou se vyřádit na zahradě? „Moc ne, často prší,“ přiznává a dívá se z okna, jak mrholí. „Spíš v létě.“ Její dcera se pyšně chlubí svým pokojem v patře. Pro tuto příležitost jsi v něm uklidila. Nejraději má obrázek jednorožce nad prádelníkem.
Tato nová čtvrť přinesla klid a pohodu. Audreyina sestra žije na druhé straně kolejí, ve čtvrti Verrerie Noire. Obě čtvrti spojuje velmi nízký průchod, který lze projít jen se shrbenými zády. Na první pohled je vše jiné. Domy jsou špinavé, hřiště zarostlé, ploty stržené. „Mezi sousedy často dochází k problémům,“ dodává Audrey. V nové čtvrti, kde se obyvatelé teprve seznamují, nic takového není. I když se zatím griluje převážně v soukromí na zahradách, malá rodinka se už s panem Fruminem zapojila do projektu „kurník“. Její nejmladší dcera si v něm našla zálibu, a když jí řeknete „slepice“, usměje se na vás všemi dětskými zoubky.
Nabízené aktivity si stále hledají své publikum
Tyto činnosti jsou základem projektu obecní většiny. Starosta se rozhodl ponechat kostru továrny v původní podobě. Samozřejmě chtěl vzdát hold dělníkům, „našim rodičům, prarodičům a praprarodičům“. Vzdává však také hold způsobu života v minulosti. „Dřív lidé po práci zahradničili,“ vysvětluje zamyšleně. „V naší rodině nás bylo pět kluků. Můj otec se po příchodu z práce vždy převlékl a šel pracovat na zahradu.“ Jen aby přinesl rodině „něco navíc“.
Jean-Luc Perrat by si přál, aby se v této obci s vysokou mírou nezaměstnanosti tyto staré zvyky obnovily. Proto pověřil Marca Frumina, aby čtvrti vdechl nový život. Rodinnější a bližší k přírodě. Za své demokratické a ekologické aktivity získala čtvrť označení „ekočtvrť“. Každou sobotu „se nás tu sejde sedm nebo osm a věnujeme se permakulturnímu zemědělství – cibuli, šalotce a česneku,“ ukazuje místostarosta a zahradník v jedné osobě.. Všichni obyvatelé je mohou sklízet, kdykoli se jim zachce.
Navzdory všem těmto snahám se však nadšení pro projekt zatím nedostavilo. „Zatím jsme nenašli jednu nebo dvě rodiny, které by do rozjetého vlaku nastoupily,“ přiznává Jean-Luc Perrat. „Aktivním účastníkem se člověk zkrátka nerodí,“ uvádí. Od napadení slepic se Frumin k projektu nevrátil. Žádná rodina není dostatečně zapálená, aby převzala odpovědnost. Přesto starosta a jeho zástupce neztrácejí naději, protože vědí, že mají velké ambice a že nové návyky přijdou časem.
Tento článek vznikl v rámci soutěže Union Is Strength, kterou pořádá server Slate.fr za finanční podpory Evropské unie. Článek vyjadřuje názory autorů a Evropská komise nenese odpovědnost za jeho obsah či využití.
