Drtivá lesní pandemie: V českých lesích znovu klíčí naděje
Kůrovcová kalamita v předchozích letech vymazala z povrchu velkou část českých lesů. V důsledku toho zkolaboval evropský trh. Nyní už vlastníci lesů přemýšlí hlavně o obnově lesa. S tím jim má pomoct i Národní plán obnovy dotovaný Evropskou unií.
Telče (Česká republika)
„Tu šílenost si nikdo nedokázal představit,“ vysvětluje situaci v lesích na Vysočině Zbyněk Baránek z Lesního družstva Borovná. Potkáváme se sním na předměstí Telče odkud míříme do míst, kde ještě před několika lety býval krásný zelený les. Jenže dnes přijíždíme na mýtinu, na které les připomínají pouze pařezy a několik zbylých mrtvých stromů.
Může za to kůrovcová kalamita, která české lesy postihla. Přestože pohroma dostala jméno podle brouka z podčeledi kůrovců, řádění tohoto tvora je až důsledkem několika faktorů. Patří mezi ně sázení pouze smrků a v důsledku toho vznik smrkové monokultury; špatná transformace hospodářství po roce 1989; selhání centrálního řízení lesního hospodářství a v neposlední řadě také klimatická změna.
„Pamatuji si na ten rok 2015, kdy bylo extrémní sucho,“ vzpomíná Baránek. A myslí si, že už tehdy se mělo bít na poplach. „Teď už jdeš suchou nohou tam, kde bys před lety neprošel ani v holínkách“. Zastavujeme na lesní cestě, kterou neobklopuje žádný les. Před námi se rozprostírají holiny kopců a torza zbylých stromů. Opírá se do nás silný vítr. Pochopitelně. V lese vítr zastaví stromy, ty zde ale chybí.
„Dříve jsem chodil do lesa i v parném létě pracovat rád, protože jsem se schoval do stínu,“ vypráví zasněně zkušený lesník. „Jenže teď už tam ten stín nenajdu,“ kroutí hlavou. Svěřuje se, že kalamita nezasáhla pouze lesy, o které se stará, ale také jeho duši. „Řeknu vám to ale na místě, kam chodím sbírat naději. Pojďme!“
Příroda si cestu najde
Muž kolem padesátky dělá v lesnictví od svých osmnácti let. Zasvětil tak péči o lesy svůj celý dospělý život. Při cestě k „nadějnému“ místu se autem intuitivně vyhýbá každé díře, tak dobře to zde zná. Přesto přiznává, že tím, jak se krajina změnila a stromy zmizely, se mu orientace zhoršila. „Občas ani já nevím kde jsem. Je to tady úplně jiné“.
Zastavujeme a vydáváme se směrem k jednomu z kopečků. „Tak jsme tady,“ zastavuje se uprostřed mýtiny nejiné než ostatní. Opravdu zde není poznat nějaký obrovský rozdíl oproti jiným místům, která jsme navštívili. Přesto právě sem chodí čerpat chuť do práce. Shýbá se k zemi a něžně bere do ruky malinký výhonek stromu. „Rostou i tady. I tady na tom kamení,“ usmívá se. A opravdu. Místo je poseté desítky malinkatých stromečků, ty budou možná za několik desítek let kopečku dominovat.
„Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že nevím, zda má tato práce ještě smysl,“ svěřuje se. „Dívám se teď ale na tu obnovu a mám znovu naději,“ pokyvuje. Dlouho taky přemítal nad tím, co všechno měl udělat jinak, lépe. Nyní už se ale na všechno dívá tak, že se to mělo stát. Uvědomil si také, že je přírodě potřeba více naslouchat. „My si to nepřipouštěli ale lesy cítily svůj konec. Stromy si to řekly“.
Na Vysočině je už vykáceno téměř vše, co vykáceno být mohlo. Nyní je proto čas na vysázení lesů nových. V tom by mělo pomoct i opatření Budování lesů odolných klimatické změně. Jde o sazbový finanční příspěvek, o který mohou vlastníci lesa žádat. Český Národní plán obnovy, ze kterého část peněz půjde i na lesy, získá finance z evropského Nástroje pro oživení a odolnost.
A tentokrát je snaha výsadbu udělat tak, aby byly lesy vitálnější, zdravější i udržitelnější. To že by se lidé měli poučit z chyb, které spěly ke kalamitě dnešních dní, zní samozřejmě, ale není to tak snadné. Příčiny totiž můžeme hledat i daleko v minulosti.
Boj, který nešel vyhrát
Jednoznačný začátek problému bychom hledali těžko a nejspíš to ani není možné. Odborník na lesnictví z Mendelovy univerzity v Brně Tomáš Vrška nám totiž vypráví, že bychom mohli jít v pátrání klidně až do 18. století. „Tehdy napsal Hans Carl von Carlowitz knihu, v níž vysvětloval, jak les produktivně využívat,“ říká Vrška. Tehdy byla zem plná živin a jeho způsob slavil úspěch, ale dnes již nelze s lesy nakládat jako tehdy.
Připomíná také, že kůrovcová kalamita nestihla lesy poprvé. Už v polovině devatenáctého století došlo k prvnímu problému se smrkovými monokulturami. Tehdy byly stromy ve špatné kondici podobně jako dnes a lýkožrout smrkový je napadl. „Tentokrát je to problém už třetí generace smrkové kultury,“ poukazuje Vrška.
A tak už před dvěma staletími bylo zaděláno na dnešní kalamitu. Na to, jak to začalo vzpomíná i Baránek. „Valilo se to na nás z jihovýchodu,“ popisuje situaci válečnicky. A není divu, stál v první linii pracantů, kteří se snažili armádu lýkožroutů zastavit. On i jeho kolegové se shodli na tom, že jediná možnost je pokácet tisíc kubíků dřeva a rychle ho odvést pryč.
„Opravdu jsme to udělali. Pokáceli jsme to a začali vyvážet,“ potvrzuje. Jenže vzpomíná, jak vzal do ruky kus kůry a uviděl jasný verdikt. Za kalamitní stav se považuje, pokud má strom jeden závrt brouka na decimetr. On jich ale našel na každém stromu až osm na decimetr. „V tu chvíli jsem věděl, že nemáme šanci“.
Lesníků a dalším pracovníkům začala dřina. Práce od rána do večera. Zprvu se to všichni snažili lesy zachránit a prodávat své dřevo za vysoké ceny, ale ty rychle padly. Později se už každý pouze snažil dřevo prodat a bylo mu jedno za kolik. Brát dřevo z Česka přestaly dokonce i rakouské pily. „Trh v Evropě se zhroutil,“ říká Baránek.
Levné dřevo ale padlo do oka čínským společnostem. „Využili toho, že jim zpátky do Číny jezdily prázdné kontejnery a začaly do nich dávat dříví,“ popisuje lesník jejich praxi. Napadené dřevo z české Vysočiny se naložilo na náklaďáky, ty ho odvezly a naložily do vagónů, vlaky jej dopravily do německých přístavů a odtud mířilo dřevo po moři do Číny.
Nový začátek, nová šance
Nějaké dřevo se stále vozí do Číny, ale na urputný boj s kůrovcem už jsou většinou pouze vzpomínky. Nyní začíná úkol s vysázením stromů a obnovením lesa. To je ale běh na dlouhou trať ostatně jako vše, co člověk v lese dělá.
„První důležitý krok je oživit půdu,“ začíná vysvětlovat Vrška. Půda v lesích kvůli monokulturám ztratila nutriční hodnoty a vrátit by je měly například pionýrské druhy stromů. Patří mezi ně břízy, jeřáby, vrby nebo topoly. Zabránit by se také mělo opakování vzniku lesů složených pouze ze smrků.
Tomu mají napomoci i prováděcí vyhlášky Lesního zákona, které diferencují druhy stromů podle určitých regionů. A k tomu se přidají i dotace z peněz EU, na které dosáhne pouze ten, kdo splní stanovené podmínky. Náročný administrativní postup nám popsal mluvčí Ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. „Žadatel před provedením prací musí v daném kalendářním roce podat „ohlášení“ v němž oznámí, na které práce a v jakém přibližném rozsahu plánuje žádat o finanční příspěvek“.
Jenže pro některé je papírování příliš. „Klasika všech dotací,“ shrnuje to Baránek. On sám nezištně pomáhá lidem vyplňovat formuláře a o peníze žádat. „Pohybuji se v tom už řádku let a vždy to chci po pěti stránkách zahodit,“ popisuje. Naštěstí tak ale nečiní a pomáhá vybudovat les i ostatním. Je si totiž vědom, že jinak by se na rozmanitou výsadbu hodně z nich vykašlalo. S tím souzní i Vrška, který si myslí, že hlavní úkol je změnit myšlení lidí.
„Pokud je vlastník lesa chytrý a zodpovědný tak chce sázet lesy pro svá vnoučata,“ poukazuje na odlišné vnímání času při práci s lesem Vrška. A Zbyněk Baránek je důkazem, že takoví lidé existují. Že se on ve svých lesích schová před sluníčkem není jisté, ale jeho potomci snad již ano.
Tento článek vznikl v rámci soutěže Union Is Strength, kterou pořádá server Slate.fr za finanční podpory Evropské unie. Článek vyjadřuje názory autorů a Evropská komise nenese odpovědnost za jeho obsah či využití.
